Červený déšť X
10. Útěk
„Severusi…?“ Pán Zla zjevně čekal na nějaké přijatelné vysvětlení. Nepříjemný hlas působil všem utrpení. Náznaky výsměchu.
„Přivedl jsem vám tuhle mudlovskou šmejdku, pane. Myslel jsem, že by se mohla hodit do krámu,“ pronesl Severus chladně a střelil pohledem k Hermioně. Nevěděla, co si má myslet.
„A proč jsi vytáhl Longbottoma?!!!“ Voldemortův hlas se rozezvučel po chodbě. Z očí mu sršely jiskry.
„Ehm…Víte, myslel jsem… Že bychom ho mohli chvíli mučit, můj pane,“ bylo první co Severuse napadlo. Dostali se do pěkné kaše. Nevilla umučí k smrti a Hermionu čeká při nejbližší příležitosti podobný osud.
Voldemort roztáhl ústa v náznaku úsměvu. Hermiona se třásla. Na chodbu dorazili další smrtijedi. Posila.
„Ten mamlas už dostal svou denní dávku, ale jestli chceš, Severusi…?“ Nebyla to otázka. Byl to rozkaz. Hermiona na něj upřela své vyděšené oči. Pozvedl hůlku. V jeho očích něco zahlédla. Snad záblesk strachu? Odporu? Lidskosti?
„Crucio,“ přeneslo se mu téměř neslyšně přes vyschlé rty. Pán zla rád vyslovoval to slovo. A chtěl to i po ostatních. Z konce hůlky vytryskl barevný paprsek kletby. Zasáhl Nevilla, který se začal zmítat v bolestech.
„Ne!!!“ Hermiona skočila po jeho hůlce. Někdo ze smrtijedů ji ale stihl včas chytit. Severus nevzhlédl. Nevěděla, jestli je přívržencem Zla, či nikoli. Ale vypadalo to, že ano.
„Stačí,“ sykl po chvilce Voldemort. Severus sklopil roztřesenou ruku. Pohlédl do očí svého pána. Párek smrtijedů odvlekl Nevilla zpět do jeho cely. Jeden z nich po něm ještě stihl hodit kletbu. Ozvalo se zaskučení. Chlapec téměř v bezvědomí zůstal ležet na podlaze, neschopen se pohnout.
Pán Zla se otočil k Hermioně. Jako by si jí všiml až nyní. Stála spoutána smrtijedem. Nikdo nevěděl, co přijde.
„S tou kurvou udělejte, co uznáte za vhodné. Ale přiveďte ji živou, bude se hodit,“ zasmál se Voldemort. Hermiona pohlédla Severusovi do očí. Ty své měla plné děsu. Ztrácela se v těch černých hlubinách. Bez citů. Jen studené černé oči, které nedávaly znát ani náznak toho, co v tuto chvíli cítil. Cítil se vinen. Raději by vydal sebe, než to děvče. A něco cítil k ní. Cit, který poznal jen jednou. Jen jedinkrát a pak si dával pozor. Nyní vzplál podruhé. Zahořel barevným plamenem, který měl být surově udusán v zemi. Zhašen. Udušen pískem.
Všechno v něm křičelo. Nejraději by se vrhnul na Voldemorta. Zabil ho. A všechny kolem něj. Až teď si uvědomil, že ji začíná mít rád a oni mu ji chtějí vzít. Chtějí pošpinit a zneuctít tak čistou dívku. Nyní nepochyboval o tom, že v nich není ani stopa lidskosti.
Zasmáli se. Táhli ji pryč. Bude muset něco rychle udělat.
„Jdi s nimi. Ty na ní máš právo jako první,“ sykl Voldemorta a opět roztáhl svá ústa v němý škleb.
Dotáhli ji do špinavé místnosti. Bylo jich pět i se Severusem.
„Tak co, ty mudlovská štětko? Komu dáš první,“ zasmál se jeden z nich. Měl ulízané vlasy a po obličeji se mu táhlo mnoho jizev. Vycenil zkažené zuby. Všichni čtyři se na ni mlsně dívali a ona nemohla ani křičet. V ústech měla roubík.
„První já. Dotáhl sem ji sem a dalo to taky práci. Takže si chci vyrovnat účty,“ sdělil nekompromisně Severus. Ta místnost vypadala jako cela. Ostatní smrtijedi se ušklíbli.
„Jak chceš,“ odfrkl si jeden.
„První panstvo,“ zašeptal další smrtijed tomu, který stál vedle něj. Znovu se ušklíbli.
„Zmizte,“ sykl Severus na ostatní.
Sklonil se k Hermioně. Přiložil své rty k jejímu uchu.
„Nebojte se,“ zašeptal. Podíval se jí do očí. Rozlila se v nich důvěra, která se částečně mísila se strachem.
Znovu se nad ní sklonil. Diváci potřebovali divadélko. Přitiskl své rty na její a políbil ji. Měl v úmyslu to udělat surově, aby podpořil tu bandu hlupáků v jejich víře. Leč nemohl. Chutnala jako ranní rosa. Líbal ta sladká ústa a cítil se jako v ráji.
Čekala, co bude a on jí políbil. Nevěděla, zda se ho bát, nebo mu věřit. Cítila jeho horká ústa na svých. Myslela, že omdlí. Nevěděla, jestli zahrnuje představení i tohle, nebo jestli je to bonus. Každopádně jakmile ukončil polibek a znovu pohlédl do jejích oříškových očí, chtěla, aby ji políbil znovu.
Smrtijedi už se z místnosti vytrousili. Zůstali tu jen ti dva. Pravděpodobně budou čekat před dveřmi, ale moment překvapení vyrovná nerovný boj dva na jednoho.
Mávl hůlkou a Hermionina pouta povolila.
„Máte hůlku, Grangerová?“ zeptal se jí. Zavrtěla hlavou.
„To jsem si mohl myslet,“ zavrčel. „Až odzbrojím prvního z nich, koukejte, abyste ji chytla, rozumíte?“ zeptal se jí opět tlumeným hlasem. Kývla.
Rozhlédl se po místnosti, jako by hledal ještě něco užitečného. Cela byla ale prázdná. Opatrně přešel ke dveřím a pokynul Hermioně, aby udělala to samé. Zhluboka se nadechl a začal tiše odpočítávat.
„Tři, dva, jedna…“ Vykopl dveře a odzbrojil prvního smrtijeda, který stál před nimi. Hermiona jen náhodou chytila hůlku. Překvapení smrtijedi stihli vyslat jen jedinou kletbu, která zasáhla studenou zeď. Severus se rozhlédl.
„Pojďte, musíme odtud co nejdřív zmizet.“ Chytl Hermionu za předloktí a rozběhl se chodbou. Odbočili doprava. Severus vyslal kletbu proti párku smrtijedů. Jednoho z nich zasáhla. Druhý byl však rychlejší a chytřejší, než ta banda tupců u cely. Vyslal na ně tři kletby, než se jim ho podařilo spoutat. Běželi dál. Věděli, že tam někde už brzy musí být východ. Další odbočka. Yaxley. Uhnul před kletbou vyslanou Severusem a sám vypálil jednu na Hermionu. Dobře mířený barevný proud a trocha štěstí. Zasáhl Hermionu doprostřed hrudi. Složila se. Najednou se v Severusovi cosi probudilo. Cosi, co opravdu chtělo přežít a hodlalo to dokázat. Cosi, co rozhodně nehodlalo nechat zabít sebe ani bezbrannou dívku.
Párkrát rychle mávl hůlkou a Yaxley zůstal ležet mrtev uprostřed chodby. Severus zrychleně dýchal. Srdce mu bušilo jako splašené. Přehodil nehybnou Hermionu přes rameno a rozběhl se chodbou. Bylo k nevíře, že ještě s někým na rameni může běžet tak rychle. Odbočka. Další. Poslední smrtijed. Ani nevěděl jak, ale vyřídil ho. Světlo na konci tunelu. Na konci děsivého snu. Na konci Voldemortovi chodby. Teď už mu nic nezabrání. Rozběhl se vstříc světlu.