Červený déšť VIII
8. Sídlo
Natáhl si masku. Nerad se v ní ukazoval, přesto se právě teď zhmotnili u sídla pána zla. Zbylé čtyři postavy se otřásly hrůzou a odporem. Pokynul dvěma z nich, aby vykročily za ním. Zbytek šel kamsi do lesa.
Před hradem se jedna postava zastavila.
„Hodně štěstí,“ popřál zahalený muž s tmavou pletí, dívce s oříškovýma očima a muži s maskou. Ti jen krátce kývli a vydali se do útrob sídla. Spletité chodby je sváděly hloub do paláce hrůzy. Jejich cestu provázeli výkřiky, nelidský smích a mnoho dalších nepříjemných zvuků. Měli štěstí. Cestou potkali jen jednoho smrtijeda, který si jich zřejmě ani nevšiml. Stěží šel a vypadal, že mu něco působí velmi silnou bolest. Dařilo se, až do chvíle…
„Dobré poledne Severusi,“ zavrčel bledý muž. Masku měl stáhnutou, ostatně to již Severus také. Jednak aby neděsil dívku vedle sebe a jednak už v ní bylo horko.
Dřív než dlouhovlasý muž stihl domluvit, přitiskl Severus Hermionu ke stěně. Instinktivně se začala bránit. Severus jí ale nedovolil bránit se. Jednou rukou ji vzal kolem pasu a přitiskl svoji tvář vedle té její. Cítil její teplo a něžnou vůni. Cizí tvář na té své. Její vlasy ho šimrali na volné tváři. Byl to příjemný pocit, a přesto se cítil nepříjemně. Především však doufal v to, že ji muž nepozná.
„No, nerad bych rušil,“ promluvil znechuceně muž s platinovými vlasy a elegantním krokem je opustil. Severus se od Hermiony odtáhl hned, jak muž zmizel za rohem.
„Omlouvám se, ale Malfoy by vás nejspíš poznal nebýt tohoto kroku,“ omluvil své chování Severus. Dívka jen krátce kývla. Přestože je Malfoy nepoznal, hlodal v Severusovi stále červíček pochybností. Vydali se ke kobkám. Nebylo to daleko. Jednak byl slyšet křik a sténání až nepříjemně blízko a pak - šli už také pěkně dlouho. Okna už zmizela. Nahradily je hrozivé kamenné výstupky ze zdí v podobě útočících zvířat – především hadů. Chabé světlo vrhalo chodbami podivné stíny nahánějící hrůzu. Vetřelce co chvíli doprovázel výkřik. Vstupem do kobek byl mramorový oblouk. Prošli jím a ocitly se v jedné z částí Voldemortova muzea mučení. Tady dole sálal z kamenných zdí a podlah chlad. Zrychlili krok. Zem byla pokrytá špínou a krví. Do jedné z kobek se Hermiona odvážila hodit koutkem oka. V příští chvíli měla co dělat, aby byla s to jít dál. Za ocelovými mřížemi se plazila postava. Co chvíli hekla. Nakonec zůstala ležet ve špíně a prachu. V chabém zakmitání plamínku svíce zahlédla stvoření, bez končetin. Pahýly a rozšklebené rány. Podlahu zdobily převážně cákance krve. Doufala jen, že nenajdou Nevilla v podobném stavu. Jestli ho tedy někdy najdou. Právě v onu chvíli ji však Severus strhl k jedné z mříží. Byla donucena podívat se dovnitř. Na ledové podlaze ležel jakýsi mladík, tváří dolů. Šrámy a modřiny se táhly napříč celým jeho tělem. Potrhaná košile byla od krve. Byl bez bot a něčeho teplejšího. Hermiona v něm poznala svého přítele.
„Neville,“ vydechla. Chlapec, o kterém si myslela že je nejméně v bezvědomí, s velkým úsilím zvedl hlavu a věnoval Hermioně pohled. Byl plný bolesti, přesto se mu v něm zaleskla radost a naděje.