Červený déšť VII
7. Únos
„Jděte spát,“ okřikla Molly všechny, kteří tupě civěli na shromáždění dole.
„Není tu nic, o čem byste měli vědět,“ odsekla na dotaz, co se stalo. Přestože byli velice zvědaví, výraz rozzlobené matky byl výstražný až příliš.
Opět se probudila. Tentokrát jí však na tvář dopadaly první paprsky vycházejícího slunce. Oslepena ranním světlem, se pomalu oblékla a sešla na snídani.
U stolu už seděl Remus, Molly, Artur a Kingsley. Mimo nich ještě Ginny, George a Fred, kteří nezvykle tiše sledovali jejich debatu.
„Ahoj, děje se něco…?“
„No jasně že jo, jinak už by tu ty dva dávno rozdávali prdící balonky po židlích a podobně,“ pošeptala Ginny Hermioně. Ta se na ni tázavě podívala.
„Vzpomínáš, jak jsme dnes asi tak okolo druhé hodiny ranní vylezli z postelí a šli se podívat co se děje,“ optala se Ginny, ale ne pro informaci, spíše jen tak řečnicky, „- no tak v noci našla mamka Snapea u něj doma, v ne zrovna zdravém stavu. Pře-…“
„Co dělala proboha tvoje mamka ve dvě ráno u Snapea?!“
„Kdybys mě nechala domluvit, všechno ti řeknu! Přemístil se nejspíš rovnou od Voldemorta a poslední, co zvládl udělat, bylo vyslání patrona.“ Hermiona na Ginny vyvalila oči.
„Voldemort mučí svoje smrtijedy?“
„Nejspíš jo. Každopádně Snape nebyl zrovna v dobrém stavu a potrvá minimálně týden, než se dá dohromady.“
Kolem poledne už věděli téměř všichni, co se tu noc stalo. A téměř všichni Snapea litovali i přesto, že ho neměli zrovna v lásce. Výjimku tvořil Harry, Ron a Sirius.
„Dobře mu tak, mastňákovi. Tohle je poprvé, co fandim tomu labilnímu plešounovi,“ nechal se slyšet Sirius, jakmile mu zprávu Harry sdělil. Osazenstvo kolem něj propuklo v záchvat smíchu.
„To by stačilo, Siriusi. Chápu tvou averzi vůči Severusovi, přesto je to v tuto chvíli víc než nevhodné,“ napomenula ho rozhořčeně Molly jako malé dítě.
„Vždyť to byla jen legrace. Samozřejmě, že s drahým Srabí-… Ehm, Severusem soucítím a přeji mu brzké uzdravení.“ Tato věta ovšem vyvolala ještě bouřlivější reakci a Molly se radši rozhodla nemluvit.
O týden později…
„COŽE,“ ozvalo se otřeseně ze všech stran stolu. Bylo to asi tak šest dní po Snapeově krvavém návratu domů. Konala se porada Řádu.
„Jak ho mohli… Jak mohli chytit Nevilla,“ vydechl Ron. Snape mu ale věnoval jen pohrdavý výraz. Všichni však stále byli v úžasu a civěli před sebe.
„Nevěřím mu,“ ozval se Harry. Sirius se na něj nepatrně usmál. Zbytek stolu stočilo pohled k Harrymu. Snape ho řádně ignoroval.
„Co s tím chcete dělat,“ obrátila se na Snapea po chvíli přemýšlení Molly.
„Mám jistý plán. Je velmi riskantní, přesto je jediný. Ovšem ne všichni ho zjevně budou akceptovat,“ namířil svou poznámku k černovlasému chlapci.
„Jste lhář. Nemohli ho chytit jen tak. Jak by je to asi napadlo? Nejspíš jste jim řekl, ať ho unesou a teď nás chcete zatáhnout do pasti! Nevěřím vám,“ opakoval Harry, čekajíc nějakou podporu. Namísto toho se dostavila jen kritika.
„Jsi paranoidní Harry.“ Tentokrát se pohledy stočily na Hermionu.
„Ano jsi a netvrď, že ne. Pořád tu někoho obviňuješ. Uvědom si, že pro Řád pracuje i teď. I po Brumbálově smrti! I když nemusí, Harry, chápeš to?“ Severus ji obdařil tázavým pohledem, který v sobě nesl stopu zmatku.
„Nalil ti něco do čaje?!“
„To stačí,“ zakročila rázně Molly.
„Severusi, řekněte svůj plán.“ Pichlavým pohledem ještě jednou střelil po Harrym. Pak začal.
„Voldemort má ve svém sídle kobky. Nepochybuji, že právě do nich Longbottoma zavřel. Také nepochybuji o tom, že ho chce použít, jako rukojmí. Bude vyjednávat a daň za něj bude vysoká. Čím víc ztratíme času, tím hůř.“ Snape se odmlčel.
„Chci se vloupat do jedné z kobek a Longbottoma odtud dostat.“