Červený déšť III
3. Snape – mizera, nebo gentleman?
„Po-pomocte mu někdo,“ vyjekla. Seběhli se kolem něj. Někdo si kleknul vedle ní. Byl to Remus Lupin.
„Nejspíš se uhodil do hlavy, Hermiono. Je v bezvědomí. Nevím co s ním, největší starost nám teď dělá to, kam se přemístíme. O Snapea se teď bude muset někdo starat a jde o to, že nikdo nemá dost místa, aby si ho k sobě vzal,“ říkal Lupin a mezitím se snažil Snapeovi zacelit ránu na hlavě. Dařilo se mu to.
„Takže bude muset někdo jít k němu,“ odtušila Hermiona. Remus jí věnoval krátký pohled a přikývl.
„Já,“ vyhrkla. Všichni se na ní podívali s otázkou v očích.
„Můžu za to, ta kletba měla zasáhnout mě. Dlužím mu to.“
„Hermiono, za tohle nemůžeš. Byla to jeho volba. Navíc se stejně budeme muset střídat Hermiono. Nemůže být u něj jen jeden člověk. Ale jistě, jestli chceš, budeš mít službu jako první,“ uklidnil ji Lupin.
„Myslím, že bychom se měli urychleně přemístit,“ zavrčel Moody. Všichni se bleskurychle začali přemisťovat. Nejdříve zmizeli Weaslyovi. Nikde už nebyla ani památka, po zrzavých vlasech.
„Nymfadoro, přemístěte se s Harrym a Siriusem. Pomůžu Hermioně a dohlédnu na to, aby byla v pořádku. Pak se k vám vrátím.“ Tonksová stroze pokývla hlavou a tak brzy zmizela i s Harrym a Siriusem. Většina řádu už se přemístila. Zbývalo jen pár posledních jedinců. Mezi nimi byl i Moody.
„Sbohem.“
„Moment, Alastore. Popřemýšlejte o tom, kde by mohlo vzniknout bezpečnější ústředí a pošlete mi patrona,“ pozastavila Moodyho Minerva McGonagalová. Ten jen krátce přikývl a přemístil se. Následovala ho. Pak se Přemístili i Lupin s Hermionou, a Snapeem v bezvědomí.
S hlasitým „prásk“ se ocitli v podivném bytě, plném černých barev. Když procházeli bytem, směr ložnice, všimla si Hermiona, že má Snape všechno systematicky seřazené a uklizené. Musela uznat, že přestože se jí černá nelíbila, měl vkus. Nábytek nabýval elegantních, ale jednoduchých tvarů a byl vkusně uspořádán. Všimla si i knihovny, kolem které procházeli. Jak jinak. Množství knih okupovalo obrovskou místnost, která byla obklopena policemi až ke stropu. Sem tam byl nějaký žebřík. Konečně se ocitli v ložnici. Postel s nebesy stála uprostřed pokoje. Na zemi bylo pár kožešin, světlé barvy. Nejspíš ovčích. Kdyby pokoji nedominovala černá barva, připadal by si Hermiona, jako v pohádce. Společnými silami uložili Snapea do postele. Dali mu dokrvovací lektvar a nechali ho spát.
„Zvládneš to,“ zeptal se Remus.
„Neměj obavy,“ odvětila Hermiona a usmála se na něj. Lupin na ni tedy spokojně mrkl a přemístil se. Hermiona se znova rozhlédla po pokoji. Působil útulně. Přitáhla si jednu z židlí a podivila se nad její krásou. Posadila se vedle Severusovi postele a dívala se na něj. Přemýšlela. Proč to udělal?… Možná proto, že chtěl dokázat nepravdivost jejích slov. Pak se mu to nejspíš podařilo. Dívala se na bledou tvář, jak spokojeně oddychuje. Utopenou ve vlastních myšlenkách ji přepadl spánek…
Probudil se. Musela být tma. Vůbec nevěděl kde je. Dezorientovaně se rozhlédl kolem sebe. Poznal svůj byt. Ale kdo ho tam dostal a co se vlastně stalo? A pak spatřil dívku vedle sebe. Zhluboka oddychovala a pramínek vlasů se jí snažil vloudit do tváře. Usmál se. Vzpomněl si. Opatrně si zase lehl na polštář. Třeštila mu celá hlava. Chvíli přemýšlel. Snad mu chtěla poděkovat, a proto u něj zůstala. Nemusela. Zamyšleně se na ni díval. Najednou s sebou dívka trhla a vzbudila se. Tázavě se na ni podíval. Přerývaně dýchala. Srdce jí bilo, jako splašené. Pohlédla na něj a zjevně se trochu uklidnila. Pobaveně se mu zajiskřilo v očích. ´Tak ona má o mě starost. A to ještě před pár dny tvrdila, že jsem nelidský bastard, který v sobě nemá špetku citu.´
„Už jste vzhůru,“ optala se. Celkem zbytečně. Bylo nejspíš jasné, že když se na ni dívá a ještě se usmívá, tak asi nebude spát.
„Ano, to jsem.“ Jeho tvář zase rychle potemněla. Všiml si její náklonnosti v očích.
„Měla jste snad o mě starost, Grangerová?“
„Ne, jen jsem vám splácela to, co jsem vám byla dlužna,“ ujistila ho rychle.
„Vy jste mi byla něco dlužna? Nevzpomínám si.“ Ušklíbla se.
„Gentleman?“
„Rozhodně ne. Do té kletby jsem spadl úlekem, když jsem viděl vaše umění obrany,“ zchladil ji rychle.
„Vypadá to, že jste ve formě,“ dodala lhostejně, jako by se jí vyřčená věta vůbec netýkala.
„Tak tím si nebuďte tak jistá, slečno Grangerová. Nevím, co všechno jste do mě nalili, ale cítím se, jako kdyby mě pán zla nejméně hodinu pohlavkoval.“
„Dokrvovací lektvar.“
„Tolik krve jsem zase neztratil, Grangerová, nehrajte to na mě. Nejspíš jste do mě vylili celou tu lahvičku že? Než se mi zase reguluje stav krve, ještě to potrvá, děkuju pěkně.“ Odsekl Snape.
„Tak promiňte, že jsem vás tam nenechala zemřít! Hluboce se omlouvám, velebný pane,“ vyštěkla na něj. Zvedla se a zamířila pryč.
„Kam jdete,“ hodil za ní.
„Poslat patrona, aby teď, když jste vzhůru, přišel někdo, kdo má žaludek na vaše uštěpačné poznámky,“ odsekla a zamířila pryč.
´To bude zajímavá soupeřka,´ pomyslel si Snape a znovu si lehl.