Červený déšť II
2. Nebezpečný domov
Stála před zrcadlem a dívala se, na vyhasínající jiskřičky ve svých očích. V dobách studia v Bradavicích na ní její oči zářili v tomhle zarámovaném odrazu vnějšku, ale nyní…. Teď není předtím a nikdy také nebude…
Zezdola se ozvaly výkřiky. A pak znova. Zvláštní a panické…. Výkřiky vyděšeně svolávaly obyvatele domu. Obraz paní Blackové začal vřeštět. Hermiona se okamžitě obrátila zády a vrhla se ke dveřím svého pokoje. Jakmile je otevřela, spatřila členy řádu, kteří se přetlačují o pozice na schodišti. Každý chtěl být dole co nejdřív. Přidala se k nim. Během tří minut už byli všichni dole. Někdo se postavil na židli. Harry.
„Snape,“ začal poněkud udýchaně. Muž vlastnící vyřčené jméno věnoval chlapci dotčený pohled.
„Snape se před chvílí přemístil. Někdo prozradil tajemství řádu. Všichni víme, že po Brumbálově smrti jsou teď strážci všichni. Někdo jim to řek. Není čas prošetřovat, kdo to byl, protože už jsou na cestě. Na cestě do řádu a my nemáme nejmenší šanci dostat se odtud živí. Teď mě poslouchejte. Během chvíle se rozletí dveře. Poschovávejte se tu. Nemluvte. Nekřičte. Dýchejte tiše. Musíme je překvapit.“ Všichni členové řádu na Harryho vyděšeně koukali. Některým dokonce poklesla čelist.
„Tak na co čekáte?! Zavřete hubu a schovejte se,“ zařval Harry. Nikdo neváhal. Všichni se rozutekli. Hermiona se rozběhla k nejbližším dveřím. Komůrka byla zaplněná jakýmsi neidentifikovatelným harampádím, ale byla dostačující k tomu, aby ji mohla použít jako úkryt. Než se stihla zavřít, vběhlo za ní pár dalších členů. Dvířka se zabouchla. Všichni hlasitě oddychovali a snažili se srovnat se v komoře.
„Auu,“ zaúpěl známý hlas.
„Rone, buď už konečně zticha!“
„Až do mě přestaneš kopat Frede, tak budu.“
„Jsem George.“
„Můžete se přestat hádat?! Mám pocit, že se právě otevírají vstupní dveře,“ napomenul je Siriusův hlas. Skutečně. Dveře zavrzali. Dotyčný se zřejmě pokoušel s dveřmi zacházet opatrně, ale starým pantům to nedalo. Polorozpadlá dřevěná podlaha byla výborným informátorem, jak daleko se přibližně vetřelci pohybují. Vrzavé kroky se blížily ke schodišti. Zadrželi dech. Někdo chytil Hermionu za ruku. Očividně to byl Ron. Pochybovala, že jedno z dvojčat, nebo Sirius by něco takového udělali. Vetřelci se zastavili. Nejspíš naslouchali. Už se museli nadechnout. Jenže když se vám zhluboka nadechnou čtyři lidé naráz, je malá pravděpodobnost, že byste si jich nevšimli. Dvířka se rozletěla. Světlo je oslepilo a toho útočníci využili. Nad hlavami jim proletěl paprsek. Dotyčný je chtěl mít zjevně rychle vyřízené a proto ani pořádně nezamířil. To už se po něm ale vrhly čtyři jiné paprsky. Smrtijed s dutou ránou padl na podlahu. Teprve teď si Hermiona uvědomila, že dům Blacků už se proměnil v bojiště. Kolem ní prolétlo nejméně pět paprsků rozličných barev. Někdo křičel. Po domě se ozývaly hlasy, křičící známé kletby. Hermiona se k nim připojila. Vrhala proudy kleteb všude kolem sebe. Zahlédla Harryho. Zneškodnil Averyho. Zahlédla i pár Weaslyových. Jejich hříva se mihala všude kolem ní. Víc už nestihla. Před ní právě stanula vysoká smrtijedka s černými vlasy a ďábelskýma očima. Belatrix Lestangerová.
„Tak pojď ty malá milovská šmejdko! Pojď, ty špíno čistokrevné společnosti! Očistím jí od tebe! Pojď ty malá děvko!!!“ Každé slovo vyřčené tím bezcitným hlasem se Hermioně zabodávalo hluboko do duše. Označení hodná pro ženu stojící naproti se jí drala na jazyk. Rty se jí roztřásly rozhořčením. Začala po ní metat kletby. Žena její gesto opětovala. Štít, úskok, kletba, úskok. V pravidelných rytmech tohoto divokého tance se Hermiona pokoušela vyřadit svojí protivnici. Najednou za sebou zaslechla hlas.
„ No to se podívejme, šmejdka!!! Crucio,“ zahřměl slizký hlas. Čekala až jí paprsek jedné z kleteb, které se nepromíjejí, olízne záda. Nic se nedělo. Čekala, až jí do spárů chytne nesnesitelná bolest a až ustane, uslyší dvě smrtelná slova. Avada Kedavra. Nic. Stála tam, smířená s osudem a naproti ní byla ohromená Belatrix. Využila toho momentu a obdařila jí proudem rudého světla. Pak se otočila. Po tom co spatřila, už se nedivila Belatrixinu ohromenému výrazu. Přímo před ní, na podlaze, ležel tmavovlasý bledý muž. Severus Snape. ´Skočil do kletby? On mi zachránil život? On, on…´ V hlavě jí šrotovalo na plné obrátky. Vzpamatovala se, až když jí mezi koleny prolétl modrý paprsek světla. Zdvihla hlavu a opětovala kletbu obtloustlému muži. Už zbývalo jen pár smrtijedů. Nejspíš to tu měli jen obhlédnout, protože ten zbytek se snažil utéct. Podařilo se to pouze asi čtyřem. Ostatní byli zasaženi četnými kletbami. Dveře se zabouchly pod náporem větru. Bylo po všem.