Červený déšť I
- Navždy němá
„Ehm, kde je Hermiona Harry?“ zeptal se černovlasého chlapce vedle sebe pan Weasly. Harry však jen pokrčil rameny. Oprávněně. Nevěděl, co dělá…kde zase vězí. Poslední dny byla nějaká roztěkaná a…prostě se chovala velice neobvykle. Netušil…ano, asi se skutečně snaží najít způsob, jak by mohli najít další viteál. Byla velice nervózní… Stále opakovala, že je musejí najít a zničit, zabít ho…Ale kdo by se divil, vzhledem k posledním měsícům.
Zastavila se těsně přede dveřmi. Málem do nich narazila. Už zase byla duchem mimo. Přemýšlela o posledním útoku Voldemorta. Chtěl je zastrašit. Nejspíš se mu to povedlo. Jistě. Ještě dnes si vzpomíná na detaily…
Utíkala domů. Bylo to jako zlý sen. Pršelo a ona už chtěla být u jejich teplého krbu. Zahnula za roh, konečně dohlédla na jejich dům, ale její pozornost upoutalo něco jiného. Něco co se vznášelo na obloze, ale mrak to nebyl. Děsivá lebka s hadem. Voldemortovo znamení. Rozběhla se ještě rychleji. Naštěstí to nebylo nad jejich domem. Naneštěstí to však bylo nad domem Lis. Znaly se odmala, byly nejlepšími kamarádkami. Vtrhla do domu jako šílená. Místnosti byly naprosto poničené. Tapety byly strhané, zásuvky vytáhnuté a všude okolo poletovaly ohořelé zbytky papíru. Okenice vytlučené, vázy zpřevrhané, stejně tak křesla a stoly. Vběhla do Lisina pokoje. Matrace byla rozervaná a kolem poletovaly poslední zbytky povlečení, ve kterých leželo tělo. Tělo mladé dívky. Té milé, vždy s úsměvem na tváři. Tentokrát na ní však dohořívaly jen zbytky vyděšení. Skelné oči upírala na strop. Hermiona se vrhla na zem vedle ní. Vzala si její hlavu do dlaní. „Ne!! NE!! Proklínám ten svět, ve kterém se zlo zvěčnilo!!!….“ Slzy putovaly po její tváři a dopadaly na tvář němé dívky. Navždy němá….
Ano…Ji tenkrát rozhodně vyděsil a nejspíš vyděsil i její přátele. Zahnala smutek ze smrti dívky, které by se odvážila říkat sestro a vstoupila do místnosti. Štěbetání přítomných okamžitě vystřídala vlna ticha. Prohlédla si přítomné. Jak jinak…Všichni weaslyovi, Harry, Remus a Tonksová, Moody, McGonagalová, Snape,… „ Už jste se na nás vynadívala, slečno Grangerová? Pokud ano, myslím, že by nikomu z nás nevadilo, kdybyste zasedla.“ Ozval se ostrý ledový hlas. Snape se na ní díval a v očích mu hrála ironie. Vrhla po něm kamenným pohledem a vydala se na své místo.“ Všem přítomným se samozřejmě omlouvám za pozdní příchod a zvlášť profesoru Snapeovi.“ Omlouvala se za chůze a poslední dvě slova odsekávala jako kus ledu. Nyní to byl Snape kdo vrhal ledové pohledy.
Schůze byla únavná a jako vždy, i nyní Fénixův řád nedospěl k žádným závěrům. Členové se začali pomalu rozcházet a i Hermiona se vydala do své ložnice. Před schodištěm ji zastavil Harry a zatáhl do jedné z neobývaných částí domu. „Hermiono…co je to s tebou?! Já vím že ti zemřela tvá kamarádka, chápu jak se cítíš, ale tohle už je k nevydržení. Všichni jsme jak na trní. Snape má na tvůj účet ještě horší poznámky než obvykle a ostatní o tebe mají strach. Musíš, musíme se vzpamatovat. Chceme ti pomoct ale nevíme jak. Řekni jediný způsob a já i Ron uděláme všechno, jen aby to bylo jako dřív.“
„Harry!! To co si mi teď řekl, bylo naprosto naivní a hloupé!!! Nic nemůže být jako dřív!! A nevíš jak se cítím. Rodiče ti sice zemřeli, teď tě nechci ranit, ale byl jsi malý a nic si nepamatuješ. Navíce je to jen pár měsíců zpět, rozumíš…????“ Rozplakala se jako malé dítě. Harry ji objal…“No tak…Herm…nebreč…Máš pravdu, až na to že si nic nepamatuju, pamatuju si toho dost, ale tobě vždycky odpustím. A už neplač…Prostě chtěl jsem ti jen říct….je teď hrozně napjatá atmosféra…Všichni se o tebe bojíme.“ Ještě chvíli tam stály v objetí a pak se pomalu vydali do svých pokojů. V téže chvíli, kdy spolu vycházeli z místnosti, procházel kolem Snape. Jakmile je spatřil, posměšně se ušklíbl. Harry šel dál, ale Hermiona stála jako přikovaná, ještě se slzami v očích. „Musíte být pořád tak nelidský?! …Profesor se srdcem, které právě nalezli na severním pólu…Jestli VÁS to baví, tak MĚ ne…“Opovržlivě se na něj podívala a víčka se jí zachvěla pod dalším přívalem slz. Pak se vydala za Harrym, který užasl zíral na tu scénu. Viděl plačící Hermionu, ale taky muže s hákovitým nosem, který se za ní díval, avšak v jeho očích se nezračila nenávist,zlost, nebo cokoliv obvyklého, ale bolest….