Červení déšť VI
Od jisté noci se k sobě dvě osoby chovaly velmi rozpačitě. Hermiona se Harrymu vyhýbala, jak jen mohla. On se jí chtěl omluvit, ale pochopil, že to teď nepomůže. Byla poslední dobou…. Jiná…. Zamlklá. Nikdy nic neříkala, když nemusela. Občas byla jízlivá, či ironická. Někdy se to neviditelné kouzlo zlomilo, ale po chvíli byla zase spoutána. Nejvíc to ale odnášel Ron. Netušil, co se děje s jejich přáteli. Vždycky, když si s nimi chtěl o samotě promluvit, chovali se k sobě ti dva dost odtažitě. Jakoby už ani nebyli přáteli…
Zaťukala na dveře. Odhodlala se. Ano, váhala. Ale nemohla spát.
„Vstupte,“ ozvalo se chladně zevnitř. Ostýchavě otevřela dveře a vešla. Snape si ji měřil zamračeným pohledem.
„Co chcete, Grangerová?“ Nadechla se k odpovědi, ale pak zase rychle vydechla. Nevěděla co říct.
„Proč jste to udělal?,“ zeptala se konečně.
„Proč jsem udělal co…?“ Nechápavý pohled. A dalším pohledem ji přimrazil k místu, na kterém stála.
„Proč jste skočil do té kletby,“ spíše oznámila, než že by se ptala. Ušklíbl se.
„Chcete být snad mrtvá? Tak to mne ovšem omluvte, slečno. Voldemort vám jistě tuto službu prokáže, při příštím střetu. Případně kdokoliv ze Smrtijedů.“ Probodla ho zkoumavým pohledem.
„A vy?“ Nejdřív její otázku nepochopil. Narážela na jeho příslušnost v… V tom zvrhlém spolku. Udělal chybu, ano!!! Musí mu ji však každý připomínat? Copak netrpí už dost?
„Jděte spát.“ Sklopila zklamaný pohled k zemi, ale ještě se po něm váhavě ohlédla. Ten pohled, který jí věnoval, byl však dost varovný. Otočila se a zmizela.
V jídelně vládlo ticho. Jenom příbory cinkaly o talíře. Hermiona měla momentální bydliště u Weaslyových. Teď, když byli Fred i George pryč, měla Hermiona pokoj. Jinak by zřejmě musela být u Snapea. Občas tu zůstával po poradě a zamířil do Percyho pracovny, kde ještě něco probírali s McGonagalovou a Moodym. Když ho tam nedávno našla, aby se ho zeptala, stejně jí neodpověděl.
„Žin, moa by sui mi pobad ku šůl?,“ mlaskal Ron na svou sestru.
„Fůůůj, Rone, ty si vážně prase! Padá ti to jídlo z držky!,“ rozkřikla se Ginny na svého bratra. Měla pravdu.
„No tak, uklidněte se!,“ zvolala Molly znechuceně.
„Ty nebuď sprostá Ginny – umyješ nádobí. A co se týče tebe Rone – tvoje sestra má pravdu! Potom tady uklidíš.“ Ron se na svou sestru zamračil, vstal a sůl si podal sám. Možná by se Hermiona i smála, kdyby ji stále nepřepadal prapodivný tok myšlenek. Odložila příbor.
„Ehm… Už jsem ospalá, půjdu spát,“ řekla Hermiona a zmizela. Ron se na ní ještě se špinavou pusou otočil a neklidně ji sledoval, jak mizí v pokoji, který dříve patřil jeho dvěma bratrům.
…
Už dlouho ho to trápilo. Nemohl spát. Vážně mu musí vmést do tváře, že je smrtijed? Co proboha čekala, že jí odpoví? „Vlastně jsem vás chtěl zabít já, ale Potter mi podrazil nohy. Jaká to škoda….“ Copak si nikdo nevšímá toho, co dělá pro Řád? Co dělá, i když tu Brumbál není?…
Zaklapl knihu, u které se stejně nemohl soustředit. Odhodil ji na stolek a zadíval se do plamenů. Podobné mu teď spalovaly srdce. ´Proč se trápím zrovna kvůli ní….,´ pomyslel si nešťastně Severus. Z myšlenek ho probrala krutá bolest na levém předloktí. Voldemort ho zase volá a tentokrát je pěkně vzteklý.